Omahi stál se zavřenýma očima na louce. Vypadalo to, že je duchem mimo a toho chtěla Amaya využít. Připravila si otrávené jehlice, přikrčila se, zamířila je na něj a hodila. V tu ránu její sensei otevřel oči a zbraním se vyhnul. Dívka zavrčela, vyskočila z křoví, ve kterém se schovávala a začala po něm metat stovky kunaiů. Ale žádný ho netrefil! Je dobrej! Pomyslela si a vypálila proti němu ještě pár ostrých jehlic. Mistr jim uskočil a ani se nezapotil. Děvče se rozhodlo zkusit nějaké taijutsu. "Konoha Senpuu!" vykřikla a zaútočila na něj spoustou kopanců. Žádný se ho, ale ani trochu nedotkl.
Pak muž vykřiknul něco nesrozumitelného a všude vytriskly gejzíry ledové vody. "Mizu no Muchi!" Udělal pečeť a voda se rázem změnila v bič. Amayu s ním zasáhl a do jejího těla vyslal elektrický proud. Dívka ztratila vědomí. Akira to z povzdálí nevěřícně sledovala a hned jí bylo jasné, že ona se svými schopnostmi se s někým jako je on, nemůže měřit. Rozběhla se zpátky, ale sensei si jí stejně všimnul.

Sarutobi se unaveně díval na chlapce před sebou. "No tak! Já vás prosím! Dejte mě do nějakého týmu! Potřebuju trénovat, ale domů se vráti nechci - stejně tam nikomu nechybím!" "Já tě chápu Kerai, ale všechny nové skupiny genninů jsou plné." Odpověděl mu hokage s povzdechem. "Přece musí být ještě někde volno!" kluk se na něj díval tak zničeně a tak muže něco napadlo. "Dobrá tedy! Myslím, že mám ještě jeden tým, kam bys mohl. Nikdo, ale o něm neví." Chlapec ho nadšeně přerušil: "Tak on je utajený, jo? To je něco!" "Ano… A to proto, že Sasuke," při zaznění tohoto jména se Keariho tvář stáhla do oprvržlivého úšklebku, ale Sarutobi pokračoval, "nesmí vědět, že z jeho klanu ještě někdo přežil. Budeš ve skupině s Kaishou Uchihou." "CO?!?!?!" vyletěl kluk, "To teda NE!" "Takže nechceš být v týmu?" zeptal se hokage klidně chlapce a ten se zamračil: "To jsem neřekl! Tak já s ní budu, když jinak nedáte!" Pak mrzutě vstal a odešel.

Minori byla od rána na cestě. Když ráno odcházeli z Konohy museli se tomu kupci každý představit, takže už ví, jak se ostatní z její skupiny jmenují. Ten kluk je Tamochi Kushiko a ta dívka Kioko Sasaki Namikaze. Takové dlouhé jméno! A to příjmení se jí zdá povědomé. Kde ho jen slyšela? Ze zamýšlení ji vytrhl hlas toho chlapce. S úsměvem se na ni podíval a zeptal se: "Kolik ti vlastně je?" "Eh…14" koukala na něj nechápavě, proč se s ní proboha baví? Dělá si z ní legraci? On se na ni ale přátelsky usmál a mluvil dál: "Mně už je 15. Hele, já jsem tě vlastně ještě nikdy jindy neviděl. Jsi tu nová? "É ne. Já jsem trénovala sama s mistrem Kakashim," odpověděla mu a pak smutně dodala, "ale ten má teď nový tým genninů. Takže jsem teď s vámi." "Snad to není tak zlý!" řekl zvesela, "nebo jo? Připadám ti strašný?" Zatvářil se hrozně smutně až se Minori musela chtě nechtě zasmát. Ten kluk je vážně legrační! "Ne! Ty jsi celkem fajn." řekla trochu veseleji a Tamochi se zakřenil se slovy: "Ty taky! A víš, že když se směješ, tak ti to docela sluší?" Dívku příjemně zašimralo v břiše a nevěřícně se zeptala: "Fakticky?" "No jasně!" Usmál se na ni a ona na něho taky. Z veselé debaty je vyrušily dvě postavy, které se před nimi náhle objevily.

Tori, Akira a Anko netrpělivě čekali na poslední členku jejich skupiny - Kiyo. Když se konečně objevila, všechny nevěřícně koukali na to, co nesla. Neměla jeden oběd pro celý tým, ale rovnou dva. Anko zvesela zavolala: "No to je skvělé. To bude báječné obídek. Vypadá to, že jste všechny uspěli, i když ty," ukázala na Tori, "si oběd nepřinesla celý. Já si myslím, že jsi ho cestou snědla. Proto nedostaneš svoji část jídla a sním ji já!" vítězoslavně se usmála a dívčiny námitky, že opravdu nic nesnědla, nebrala na vědomí. Všem, ale bylo jasné, že to dělá schválně, protože má na Torin oběd spadeno, jelikož je šíleně nenasytná!

Yuni se probrala, vstala a protáhla se. Tu si uvědomila, že je její noha v pořádku. V té chvíli do pokoje vstoupil Omahi se svým typickým výrazem a poznamenal: "Konečně ses probrala!" Pak se na ní podíval a pokračoval: "Jistě sis už všimla, že tvá zranění jsou vyléčená…" "Ale jak to? A co myslíte tím zranění? Měla jsem pouze zlomenou nohu." Mračila se na něj dívka, která k němu náhle začala pociťovat strašnou zlost. Vždyť je předtím málem zabil! Její sensei jí odpověděl: "Při tvém pádu sis poranila i ruku. Já jsem, ale elitní lékařský ninja a mé schopnosti přesahují všechno, co kdy kdo dokázal! Všechny zlomeniny, odřeniny a jiné takové věci jsem tobě a tvým kamarádkám již vyléčil." řekl pohrdavě, pak přišel k Yuni a dal jí na čelo dva prsty. Kolem nich se utvořil černý obláček a vzápětí zase zmizel. Mistr zavrtěl hlavou a ledově si děvče přeměřil: "Ještě nejsi připravena!" "He?" udělala dívka, ale Omahi už nic nedodal a vyšel z místnosti. "Počkat! Co tím myslíte?" zavolala za ním nic nechápající studentka. Když viděla, že nejspíš nemá v úmyslu jí to říct, vstala a chtěla se vyjít hledat ostatní z týmu. Pak si to, ale rozmyslela, protože ji zaujal pokoj, ve kterém byla. Stěny i strop měly černou barvu a byly poseté malými sklíčky ve tvaru hvězd. Opravdu to připomínalo noční oblohu! V místnosti nebylo okno, ale velké skleněné dveře s rámem barvy mořské modři, které vedli na terasu. Těmi také dovnitř svítilo slunce. Nábytek a vůbec všechno v místnosti mělo stejné zbarvení jako rám těch dveří. Nad postelí na které prve ležela, visel řetěz ze stejných sklíček jako na stěnách. Ten kdo bydlí v tomhle pokoji a Omahi to určitě není, má vážně dobrý vkus! Myslela si Yuni. Možná má její sensei rodinu… Chudáci! Litovala dívka všech, co kdy museli strávit nějaký čas s jejím mistrem. Ještě jednou se rozhlédla po tom pokojíku a vydala se hledat své kámošky. Sotva vyšla na chodbu, už je slyšela z vedlejších dveří. Děvčata byla v místnosti, kterou by jejich učitel mohl nazvat obývák, ale které ony říkaly: divný sklep nad zemí, do nějž někdo přitáhl ještě divnější nábytek. Když spatřily, jak do místnosti vchází Yuni, hned se k ní vrhli a vzájemně si skákali do řeči. "Jsi v pořádku!" "Myslela jsem, že se zabiješ!" "Ten člověk nás málem zabil všechny!" "Já ho nemám ráda!" "Já ho přímo nenávidím!" Dívku už z toho začaly bolet uši a tak dala v obraném gestu ruce před sebe a řekla: "Klid, klid! Jo, jsem v poho. Máte pravdu, náš sensei je zabijácký šílenec a mně se taky nelíbí. Teď mě, ale nechte vydechnout. Nemůžu stíhat vás poslouchat, když melete jedna přes druhou, jasný?" Obě kývli na souhlas a Amaya se zeptala: "Vážně jsi při tom boji povolala draka?" povytáhla lehce obočí a Akira se na ní podívala: "No jasně! Vždyť jsem ti to přece povídala! To mi jako nevěříš?" "Ale věřím." odpovědělo děvče otráveně a pak se opět zaměřilo na Yuni: "Tak jak? Je to pravda?" "Hm jo." pokrčila dívka rameny, "ale bylo to po prvé, co jsem to dokázala hned. Jindy se mi to povedlo aspoň až na druhý pokus." Nepřátelské odkašlání přerušilo jejich rozhovor. Omahi jim věnoval ten nejhorší pohled, jaký dovedl a chladně pravil: "Pokud jste už skončili s tím vaším nanicovatým povídáním, rád bych vám řekl, jak jste dopadli při vaší zkoušce." Všechny ztichly, podívali se na sebe a pak na jejich senseie. Ten je sjel ledovým pohledem a pak pokračoval: "K mé lítosti vám musím oznámit, že jste si nevedli tak zle, abych vás poslal zpátky na akademii, takže jste prošli. Zítra máte první misi. Sejdeme se brzy ráno!" Děvčata v duchu zaúpěla. Sice o návrat do školy nestála, ale z pomyšlení na to, že budou muset být a spolupracovat při úkolech od hokageho s tím člověkem před nimi, se jim dělalo mdlo. Jejich mistr z toho zřejmě nebyl taky kdovíjak odvázaný a tak nepřátelsky kývl ke dveřím: "Mužete jít!" Dívky vstaly a Amaya zvedla oči v sloup. V tu ránu se mihla Omahiho ruka, ve vzduchu zasvištěl kunai a zarazil se do stěny těsně vedle dívčiny hlavy. Ta se na něj vytřeštěně dívala. Vždyť ani nic neřekla! Toho dokáže vytočit i taková maličkost jako je protočení panenek? Asi jo… Sensei se na ni chladně díval a pak řekl: "Teď jdete!" Dívky ho okamžitě poslechly.

"Hm hm hm…. Hm! Hm…" broukala si pro sebe dívka, které nekonečné čekání na jejich senseie asi začínalo už lézt na mozek. Tori se na ni chvíli dívala a nakonec usoudila, že nebude od věci seznámit se se zbytkem týmu. "Ehm… Ahoj!" prohodila směrem k ní. Děvče zvedlo hlavu, usmálo se na ní a zeptalo se: "Jé ahoj! Ty budeš z klanu Nasuki, viď? Já jsem Kiyo Kuoshi."
Celkem milá. Třeba to nebude tak zlé. Pomyslela si. Po nějaké půlhodince to druhá dívka z jejich skupiny už nevydržela a vyprskla: "To je neuvěřitelný!!! Co mu to tak dlouho trvá?! Já se z toho zblázním!" "To bych ti neradil…" ozvalo se ze shora stromu, pod kterým všechny tři seděli. Na větvi seděla mladá žena s fialovými vlasy a poťouchlým výrazem ve tváři. "A mimochodem," dodala, "správně jsi měla říct: Co jí to tak dlouho trvá? Jsem totiž holka jako vy!" Dořekla a seskočila dolů. "V-vy jste náš mistr?" vykuleně na ní ukázala před chvílí vytočená holčina. "Jasně! Ale dávala bych přednost slovu "mistryně", jak už jsem říkala, jsem ženského pohlaví. Jestli teda víte, co to je…" odpověděla a trojce si okamžitě pomyslela, že ta osoba co je před nimi, musí být nějaký cvok. "Takže! Já jsem, Anko a můžete mě tak klidně oslovovat, jasný? Teď se mi představte vy a pak se dáme na tu zkoušku." "Zkoušku?" zvolali dívky sborově. "Jo," zakývala sensei hlavou, "každý nový gennin musí složit takový test, jinak se vrátí na akademii. A teď mi konečně řekněte, jak se jmenujete!" "Tori Nasuki." "Kiyo Kuoshi" "Aki Sakamoto." "Výborně!" zamnula si žena rukama a chtěla něco říct, když v tom jí zakručelo v břiše.

"Jéje! Promiňte!" omluvila se s úsměvem, "ale měla jsem k snídani jen dvě balení dongo knedlíčků a šest misek Ichiraku rámenů… Hm!" Anko, zvedla prst a s praštěným výrazem ve tváři prohlásila: "Vaše zkouška bude sehnat mi oběd! Ukradnete ho nějakému z týmů. A protože jsem měla malou a nevýživnou snídani, chci rovnou tři! Rozdělíte se a každý mi obstará jeden." Aki ji přerušila: "Ale Anko-sensei neměli bychom se naopak učit pracovat v týmu?" "Ne ne ne!" zavrtěla dotyčná hlavou a s širokánským úsměvem odvětila: "Kdybyste pořád pracovali společně, co byste pak dělali, kdybyste se při nějaké misi rozdělili? No? Musíte být víc samostatní!" "To je pěkná blbost!" prohlásila Tori, ale okamžitě zmlkla, protože se na ni ta šílenkyně divně podívala a děsivým hlasem, z kterého jí vstávaly vlasy, se zeptala: "Cože jsi říkala?" "NIC!" vyhrkla dívka a ulehčeně si oddychla, když trhlá Anko zase nasadila ten svůj poťouchlý výraz a řekla: "Tak do toho, holky! Mám už vážně strašný hlad!"

Yuni, Akira a Amya se domluvili, že na schůzku se svým novým senseiem půjdou spolu. Aspoň se při cestě trochu víc poznají. Na místo dorazili o deset minut dřív, ale tam už byl jakýsi svalnatý chlap s chladnýma očima. Děvčata uhádla, že to asi bude jejich mistr. Než mu stačila, kterákoliv z nich něco říct nebo ho aspoň pozdravit, muž je sjel ledovýma očima a vyčetl jim: "Jdete pozdě!" Dívky se po sobě vyjeveně podívaly. Yuni se pak trochu osmělila a odpověděla mu: "Ale sraz měl být až za několik minut. Vlastně jsme tu brzo!"
On se na ni nevlídně podíval a pohrdavě řekl: "Já jsem váš sensei! Já rozhoduju o tom kdy, co má být a o tom jestli jdete pozdě! A když říkám, že jdete, tak prostě jdete! Jasný?!" Všechny jen bezmocně zakývali hlavou. "Takže, jen tak pro informaci. Jmenuji se Omahi Savahoto, ale oslovujte mě pouze: mistře, sensei a nebo Omahi-sama, rozumíte?!" Akira se neovládla a vyprskla smíchy. Muž se na ni zle podíval a přímo ji provrtával pohledem. Nemohla se od něho odtrhnout a po celém tělě ji mrazilo. Začalo se jí špatně dýchat, v uších ji hučelo a ten hukot zesiloval, postupně se měnil v nesnesitelný vřískot. Měla pocit, jako by se jí něco hrabalo v hlavě, postupně to ničilo spoje umožňující její životní funkce. Dívka přestala dýchat a skácela se k zemi. Ostatní ji vytřeštěně sledovali. Jako první se vzpamatovala Amaya, která kamarádku hned začala křísit. Yuni to jen zděšeně pozorovala a přímo cítila, jak se na ni ten chladnokrevný učitel dívá…

Sarutobi seděl ve své kanceláři naproti asi tak čtrnáctileté dívce. Měla bílé vlasy, zvláštní oči u kterých se dala špatně určit přesná barva a z výrazu ve tváři se dalo poznat, že je velmi zkušená, co se týče ninja života. Hokage se podíval do jejích papírů. "Takže ty jsi Hoozuki Sayuri?" "Ano." Odpovědělo děvče krátce. "Pocházíš z mlžné, základní schopnosti gennina máš, ovládáš spoustu různých jutsu…hm. Takže bys chtěla zůstat v Listové až do chunniských zkoušek a ty pak následně složit?" Dívka pomalu, ale rozhodně kývla hlavou, byla dosti mlčenlivá, ale ne stydlivá. Právě naopak! Vyzařovala z ní jakási autorita, které si Sarutobi všimnul už hned, jak vstoupila do místnosti. "Tedy dobrá… Máš ode mě svolení k pobytu v Konoze. Nejspíš budeš chtít také trénovat. Mám ti sehnat nějakého senseie?" "Ne, ale děkuji za vaši ochotu. Přeji hezký den." S těmito slovy se děvče zvedlo a vyšlo z místnosti.

Akira otevřela oči a obě dívky si ulehčeně oddychli. Amaya si utřela pot s čela a vstala. Její klan je sice přes lékařství, ale specializuje se spíš na jedy a ne na léčení. Navíc tohle nebylo žádné zranění ani nemoc, to ten muž! Je divnej! Pomyslela si a otráveně se na něj podívala. On se však nedíval na ni, ale na Yuni. Snad ji nechce taky udělat to co předtím Aki! Rychle se na svou kamrádku podívala, ale ta se zdála být v pohodě. Pomáhala Akiře vsát a nezdálo se, že by byla nějak v nepořádku. Z uvažování ji vyrušil hlas jejich senseie. "Dobrá, kde jsme to skončili? Počkat, už vím! Já jsem se vám představoval! Vaše jména znát nechci. Nebyla by mi k ničemu, takže můžeme přejít rovnou ke zkoušce." "To snad ne! Ona je ještě nějaká zkouška!" Vykřikla Yuni, která si pozdě uvědomila, jaké by toto přerušení mistrova výkladu mohlo mít následky. Ten se však na ni ani nepodíval, nejspíš mu za to nestála. No a co! Stejně ho nemá ráda, tak proč by se nad tímhle měla zabývat! Omahi pokračoval: "Každý sensei vybírá dle vlastního úvážení test, který musí splnit, a já se rozhodl, že vám dám takovýto úkol: Bojujte se mnou!" "Ale dyť jsme teprve gennini." pípla nejistě Akira, neboť se bála po předešlém zážitku i jen na něho mluvit. "Nikdo neřekl, že mě máte porazit. To byste samozřejmě nesvedli a nikdy nesvedete, ale vy si máte zkusit pouze boj. Potřebuji znát vaše schopnosti." Teď se znovu ozvala Yuni: "Já mám zlomenou nohu!" ukázala na sádru a sensei jí odpověděl: "Ale taky máš dvě partnerky a každá z nich má dvě nohy a jistě jich neubude, když ti budou pomáhat. Pracujte jako tým!" Amaya protočila oči a řekla: "Dost! Jdu od toho! Vypadá to moc složitě." Chtěla odejít, ale Omahi se jí podíval do očí stejně jako předtím kamarádce a dívce začalo pištět v uších. Celé tělo jí rozbolelo a vše kolem ní zčernalo. Nebyla schopná stát a tak se skácela k zemi, od pusy ji tekli sliny. Ostatní na ni zděšeně koukali a nevěděli co dělat. Aki v duchu zalitovala, že se nenaučila lékařská jutsu a umínila si, že to co nejdřív napraví.

Tori se pomalu plížila k týmu osm. Jak potupné! Místo nějakého trénování má krást oběd pro tu praštěnou ženskou s nenasytným žaludkem a hloupým výrazem ve tváři. Vzdychla a vykoukla zpoza stromu za kterým se schovávala. Hinata s Kibou zrovna společně útočili na Kurenai. Jak ráda by si to s nima vyměnila! Rozhlédla se a o kus dál viděla jejich oběd na starým kmeni. Přikrčila se a potichu se k němu vydala. Když už byla skoro u něj, zastoupil jí cestu kluk s tmavými brýlemi. Shino! Vždyť toho jsem s ostatníma neviděla! Uvědomila si a chvíli na něj koukala. "Co tu děláš?" zeptal se jí. "Šmírovala jsem vás. Sensei nám nařídil, ať každý špehujeme nějaký tým a pak mu řekneme, jak jsme pochodili. Má to být nějaká zkouška nebo co!" blábolila a marně se snažila vymyslet, jak se z tohohle maléru dostat bez nějaké rvačky a pokud to půjde tak i s tím oběděm, "No! Už jsi mě, ale stejně odhalil, takže už asi radši půjdu. Holt jsem neuspěla hehe!" Nervózně se zasmála - přetvařování ji nikdy nešlo. Chlapec se na ni zpytavě podíval a prohlásil: "Mně se zdálo, že se nějak moc ochomýtáš kolem našeho oběda. Nemáš na něj náhodou spadeno!" Tori se zatvářila uraženě: "Co si to o mně myslíš, Já nejsem žádný zlodějíček! Takovýhle urážky si teda vyprošuju!" Chtěla pokračovat, ale viděla, že jí to Shino vůbec nebaští. Zpupně se na něj podívala a řekla: "Bez toho jídla neodejdu!" "Je mi líto, že tě musím zklamat, ale bohužel odejdeš." Odpověděl jí a ona odsekla: "A neodejdu!" Zlostně si dupla a chlapec měl co dělat, aby jeho tvář zůstala bez výrazu. "Nebuď tvrdohlavá a běž odsud!" "Ne a ne a ne! NE!" mračilo se na něj děvče, i když jí bylo jasné, že její vzpurnost je tentokrát k ničemu a tak se narovnala, pohlédla mu do očí a s malou dušičkou ho vyzvala: "Bojuj tedy se mnou!" "Zásadně se slabšími nezápasím." "Cos to řekl?! Já jsem pro tvoji informaci dost silná!" "Opravdu? A proč tedy místo nějakého tréninku kradeš něčí oběd?" otázal se dívky a ta zrudla. Nakonec se rozhodla, že půjde s pravdou ven. "To přikázala Anko sensei! Je hrozně dětinská a má strašný apetit! Ostatní ji někde taky schvějí jídlo. Dala nám to jako zkoušku a když ji nesplníme, budeme se muset vrátit na akademii!" Poražená domluvila a chtěla odejít, ale chlapec z tašky na kmeni vytáhl jeden balíček a podal jí ho se slovy: "Na! Já se bez oběda obejdu, vem si ho a dones tvému senseii. Sice to není celý oběd, nýbrž jen moje část, ale pořád lepší než nic." Tori se na něj nejistě podívala a jídlo si vzala. Pak zašeptala: "Děkuji." "Rádo se stalo. A teď jdi!" nařídil ji chlapec a ona ho tentokrát poslechla.

Vzhledem k tomu, že v týmu nebyl nikdo další kdo by Amaye mohl poskytnout aspoň malou lékařskou pomoc, trvalo jí o něco déle než se vzpamatovala. Když konečně roztřesená a pěkně vyvedená z míry vstala, jejich mistr jí nedal ani chvíli na oddech a řekl: " Dobrá, tedy začneme! Budete mě, ale muset taky najít!" S těmito slovy zmizel a dívky nechal o samotě.
Akira se na všechny podívala a nakonec prohlásila: "Tak na co čekáme? Čím dřív ho najdem tím líp! Ještě by nám kvůli dlouhotrvajícímu hledání mohl udělat tu divnou věc." Otřásla se a děvčata okamžitě pochopila, co má na mysli. To co s nima provedl, vůbec nechápaly, ale rozhodně to nebylo nic pěkného. Amaya tedy otráveně vzdychla a vyrazila v před. Aki se za ní hned rozběhla, Yuni tam nechaly samotnou. Chtěla na ně zavolat, ale během chvilky jí zmizely z očí. "No skvělý!" zabručela si pro sebe a belhala se za nimi.

Všichni noví gennini už byli naposledy ve třídě v akademii. Za chvíli za nimi přijde Iruka sensei a řekne jim, v jakých týmech budou. Každý se rozhlížel po třídě a přemýšlel, s kým bude. Pár lidí překvapilo, že tu vidí i Uzumakiho, ale až na Kibu nic moc neříkali, tedy až do té chvíle než si Naruto a Sasuke dali pusu. Sakura a Ina z toho udělaly pořádný tóčo, jelikož obě byli do mladého Uchihy až nezdravě zamilovaný a kdyby v tu chvíli do místnosti nevešel učitel, asi by to liščí chlapec hezky schytal. Iruka sjel všechny nejdřív pohledem, ale pak se na ně usmál a začal číst jejich rozdělení do týmů. Když skončil, rozhlédl se po třídě a řekl: "Letos je vás tu ovšem víc než bývá obvyklé, hlavně co se týče dívčí populace a tak tu máme ještě nějaké další skupiny. Yuni Ewari, Akira Sumiya a Amaya Mekaari tvoříte tým 11." Dívky se po sobě podívaly. Zrovna tyhle tři spolu nikdy moc nekomunikovaly. Jak spolu asi budou vycházet? "A co se týče tebe Tori Nasuki, ty budeš v týmu 12 ještě s dalšíma dvěma děvčaty, které na akademii nechodily. To je všechno." Iruka se na všechny ještě jednou podíval a pak odešel z místnosti. Všichni se tedy začali sbírat k odchodu a někteří studenti se neubránili zamračení na své nové parťáky.

Nasuki šla hlemýždím tempem domů. Je v týmu s nějakýma cizíma holkama! To přece není fér! Její proud sebelítosti, zastavilo rozzářené zavolání: "Tori-chan! Počkééj!" To za ní běžela Akira. Tak se tedy zastavila, po chvíli ji dívka doběhla. "Aki!" oslovila kamarádku přezdívkou, "stalo se něco?" "Ále ne!" zavrtělo děvče hlavou, "Jen jsem chtěla jít s tebou. A co si myslíš na to, jak nás rozdělili? Já bych byla radši, kdyby nás dali spolu do týmu. Ty taky, že jo?" A takhle povídala i pozbytek cesty. Tori se jen usmívala a občas jí na něco kývla či zavrtěla hlavou.

Minori stála pře hokageho kanceláří a nejistě si prohlížela své nové týmové parťáky. Dívka byla středně velká, měla rudé vlasy, třikrát propíchnuté pravé ucho, piercing v obočí a pokud dobře viděla do její pootevřené pusy, tak i na jazyku. Nijak povzbudivý pohled, ale nejhorší byly ty oči. Temné a hluboké až měla při pohledu do nich pocit, jako by se ztrácela. Rychle od ní radši odvrátila zrak a zaměřila se na chlapce. Byl to pohledný blonďák s takovýma těma očima, které když se na vás podívají, tak se vám zamotá hlava. Na sobě měl dobře padnoucí elastický oděv, pod nímž se mu jasně rýsovaly svaly. Celý vypadal prostě úžasně. Minori zavrtěla hlavou a pomyslela si: Co to melu?! Od kdy se zajímám o kluky? Asi jsem vážně moc nervózní! Tak tam všichni tři stáli v tíživém tichu. Vysvobozením bylo, když si je k sobě hokage konečně zavolal a oni vstoupili do jeho kanceláře.Uctivě pozdravili a vyčkávali, co se bude dít. "Ehm…" odkašlal si Sarutobi, "takže vy jste ten nový tým chunninů, že? Mám pro vás 1. misi, doufám, že jste připraveni?" Otázal se a všichni kývli na souhlas. "Tedy," pokračoval, "vaším úkolem je doprovodit jednoho významného kupce odsud z Listové až do Čajové země a zajistit jeho bezpezpečnost. Není to, ale žádná lehká mise! Je nám totiž známo, že jistá organizace jménem Akatsuki, o které toho ještě moc nevíme, se ho možná pokusí dostat a pokud k tomu bude mít šanci tak i zabít. Jelikož se čirou náhodou ve špatný čas vyskytl na špatném místě a viděl věci, které by tato skupina prapodivných lidí nejspíš ráda udržela v tajnosti…" "A vám ten člověk prozradil, o co jde?" zeptala se zvědavě Minori.
"O to právě jde. Ze strachu, že by ho mohli chytit, nám nic neřekl. Doufá, že když nikomu nic nepoví, tak ho nechají být. Je to hloupost a jen nám tím přidělává práci, ale přesto nemůžeme odmítnout jeho prosbu o ochranu. Na cestu vyrážíte zítra brzy ráno! To je vše." Trojice se uklonila a vyšla z místnosti.

Kaisha s vítězoslavným úsměvem na tváři, mávala na svého senseie. Konečně vyšplhala až na vrchol stromu! A že jí to dalo zabrat! Včera spadla snad tisíckrát a párkrát přistála dost nešikovně, takže má spoustu modřin. Navíc, a to nechápe jak je to vlastně možné, se jí podařilo zapíchnout si hluboko do nohy obří třísku. Ale vážně jí není jasné, jak to udělala, když měla sandály. Když se jí ji večer konečně podařilo vyndat, pořádně to hnisalo a dlouho krvácelo. Ještě teď ji to bolí, i když už ne tak jako včera. Teď jí to, ale bylo jedno, protože na ten zpropadený strom přece jen vyšplhala, takže už má tohle trápení za sebou. To se ovšem hrozně mýlila, jelikož zapomněla na jednu zásadní věc a tak ji málem porazilo, když ji Kawaro dole přivítal se slovy: "Gratuluji! Můžeš si to jít zkusit na vodu!"

Mezitím se před bránou do Konohy objevila dívčí postava…

Tori seděla u hokageho a čekala, až si přečte její ninja přihlášku. Po chvíli Sarutobi zvedl hlavu a řekl: "Je to v pořádku. Mužeš jít…" Pokynul jí s úsměvem ke dveřím a ona se už zvedala, že půjde, ale do místnosti najednou vtrhl malý hnědovlasý kluk s šíleným výrazem v očích a kunaiem v ruce, vyskočil na stůl před hokagem a zakřičel: "Vzdej se dědo! Od teď to tu řídím já!" Napřáhl ruku, aby po něm zbraň hodil, ale ztratil rovnováhu a spadl ze stolu. "ÁÁÁ!!!!" vykřiknul a začal se rozhlížet kolem sebe. "Ty!" ukázal na lehce zmatenou dívku, "za to můžeš ty!!!" Rozběhl se k Tori a kopnul jí do nohy. Ta se na něj se spoustou křížků kolem hlavy podívala, až chlapci přejel mráz po zádech a řekla: "Co si to ke mně dovoluješ?" Už napřahovala ruku, že mu dá jeden výchovný políček, ale do místnosti se vřítil jakýsi brejlatý shinobi a kluka strhl stranou. Začal mu domlouvat: "Jak si to představujete? Rušit hokageho při práci! Ctěný vnuku!" Chlapec se zamračil: "Nejsem žádnej pitomej ctěnej vnuk! Jmenuji se Konohamaru! A je mi jedno, že támhleto je můj děda!" Ukázal na Sarutobiho, nakvašeně se muži vytrhl a zmizel z místnosti.
Dívka se za ním ještě chvíli dívala. Vnuk hokageho! To je teda fakt něco! Pomyslela si a strnule za ním zírala.

Yuni seděla na lavičce v parku a přemýšlela. To co se včera stalo, bylo dost divný, kdyby tak nespadla z toho pitomýho stromu, mohla toho vidět víc! Dneska při podávání ninja přihlášky to taky bylo šílené. Láteřila v duchu. Vlítnul tam ten malý uřvaný fracek a tropil scény. Pak tam do mě strčil a nebýt toho, že mě ten jeho učitel, jak se to vlastně jmenoval? - Ebisu! Jo! Kdyby mě tenhle ten chlapík nezachytil, zlomila bych si i druhou nohu! Mrzutě se koukla na svou pravou nožku, která byla v sádře, jelikož nebyla schopná unést Yunin včerejší pád. Vzdychla a vstala. Radši už půjde domů, musí toho ještě dost stihnout!. Vzala si berle, které měla opřené ze strany o lavičku a vydala se na cestu.

Kaisha čekala na malé mýtince na začátku lesa na svého nového učitele.
Když se pak objevil, nevěděla, co mu má říci. On jí ale normálně pozdravil a ona tedy jeho také. "Takže," začal Kawaro, "máš základní schopnosti studenta akademie a umíš povolávat draka. Mám pravdu?" "Ano!" odpověděla stroze, jelikož si pořád nebyla jistá, jak má s někým jako on mluvit. Kdyby to byl aspoň obyčejný sensei, ale on to je anbu! Muž pokračoval: "Takže to uděláme takhle, nejdřív budeš trénovat věci, které budou zkoušet všichni gennini. To je chození po stromech a později i po vodě. Tebe, ale naučím všechno hned na začátku a pak se tě pokusím naučit nějaké techniky spolu s tvým drakem. Všechno jasné?" "Ano!" odpověděla zase, ale v duchu jásala. Pracovat za pomoci jejího milovaného dráčka nebude vůbec zlé. Škoda, že nemůže začít s tím. "Dobře. Aby se ti podařilo dojít na vrchol stromu a to bez použití rukou, musíš se naučit pořádně ovládat svoji chakru…" "To ale už umím! Vždyť zvládám povolávání." Skočila mu Kaisha do řeči, ale pak si omluvně zakryla pusu. Sensei se jen pousmál a mluvil dál. "I když zvládáš některé těžké věci, ještě to neznamená, že dokážeš "perfektně" manipulovat se svojí chakrou. Musíš ji do nohou soustředit tak akorát. Pokud jí bude málo, spadneš a věř mi, že jestli neumíš přistávat na zemi, tak to bude hodně ošklivé a když jí bude zase moc, strom to nevydrží a rozlomí se. Můžeš se do toho dát." Dopověděl ledabyle a dívka, i když by byla radši, kdyby jí to názorně předvedl, nic neříkala a šla trénovat.

Akira zrovna vyšla z hokageho budovy. Přihlášku v pořádku odevzdala a všechno se zdálo fajn, dokud se tam neobjevil ten chlapec a nezačal na celé kolo vyřvávat nějaký nesmysly. Měla chuť mu říct něco fakt hnusnýho, ale když zjistila, že je to Sarutobiho vnuk, tak si to radši nechala pro sebe. Nač pokoušet štěstí? Ještě by jí mohli za neomalenost nechat na akademii. To fakt ne! To radši překousla chování toho kluka. Stejně je to už jedno. Zítra bude zařazena do týmu a bude z ní opravdový ninja. Co by na to říkal on? Pomyslela na svého kamaráda, kterého od té doby co odešla do Listové, neviděla. Pak si jen povzdychla a zamířila k Ichiraku. Už tam docela dlouho nebyla a dneska nějak dostala chuť na nějaké dobré jídlo.

Dvě dívky se spolu procházely po Konožských ulicích, obě dvě mlčeli. Už se pomalu začalo stmívat a tak se Amaya rozhodla prolomit mlčení: "No tak ahoj, uvidíme se zítra." Hinata se na ní podívala a s obavou řekla "Hm, zítra…" "Ále to bude dobrý!" usmálo se na ní první děvče, "Určitě budeš v nějakém skvělém týmu se spoustou pěkných kluků, ne?" Ta druhá se zasmála a pak se obě rozloučily,měly z dneška tolik zážitků a potřebovaly si je v klidu promyslet. Amaya tedy zamířila domů a hodnotila celý den. Ráno vstala celkem odpočatá a nikdo doma jí vůbec za nic nezkritizoval, takže k budově hokageho-sama, kde měla odevzdat přihlášku, šla celkem dobře naladěna a dlouhá fronta, kterou musela vystát, než na ni přišla řada, jí náladu nijak nepokazila. Horší to, ale bylo, když ji tam začal urážet ten malej spratek. Normálně dokáže být vážně v pohodě, ale tenhle ten holomek byl i na ní fakt drzý. Kdyby si ho ten podivnej chlapík s brýlemi neodvedl sebou, asi by nemohla zaručit, že ten klučina nedojde k úhoně. Sice se o ní říká, jaký je velký kliďas, ale v případech jako byl tento, je nemožné zabránit menším návalům agrese. Amaya došla k baráku, kde bydlela a tak se přestala zabývat negativníma myšlenkama na toho kluka a radši se těšila na to, jak si lehne do své měkoučké postýlky.

Ve Skryté Listové vesnici se nahromadil dav pobouřených lidí, kteří nevěřícně ukazovali na vytesané hlavy všech Hokagů, které kdy Konoha měla. Jindy majestátní tváře dnes byly počmárány, hrůza pohledět. "Nuda…" ohodnotila to všechno středně velká dívčina s tetováním na ramenech. "Naprostá otrava! Áááh…" protáhnul se kluk vedle ní, "Naruto to pěkně schytá." Když to dořekl, začal si probojovávat skrz dav cestu ven. "Pojď Amayo! Domluvili jsme se, že na zkoušky půjdem společně s Hinatou. Ať na nás nečeká…" Dlouze zívnul a za děvčetem se už neohlížel. To pokrčilo rameny, jelikož mu jeho chování ani trochu nevadilo - bylo totiž úplně stejné, ale každý kdo jí znal, by stál za tím, že na rozdíl od Shikamara je ona o něco veselejší a občas i živější. A tak se za ním rozběhla se slovy: "Dyť už jdu… No tak počkej!"

Sarutobi seděl u sebe v kanceláři a přemýšlel. Dnes jsou na akademii zkoušky, zdali je ten chlapec…Naruto zvládne? Na hlouposti má času dost, ale na učení? Povzdechl si. Teď měl na starosti jiné a mnohem důležitější věci než rošťárny toho kluka. V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře. "Dále!" zavolal, už je stejně očekával. Do pokoje vešla osoba s maskou - člen anbu. Za ní nejistým krokem, ale hlavou hrdě vztyčenou a přitroublým úsměvem na tváři, malá roztomilá dívka. Na první pohled bylo poznat co je zač. Tmavě modré skoro černé vlasy, bledá pleť a černé oči, v kterých ale na rozdíl od ostatních Uchihů byl jakýsi důvtip, jiskra života. "Hokage-sama," oslovil ho anbu, "toto je Kaisha Uchiha, jedna z posledních přeživších svého klanu. Od svých tří let žila u Morochi Sumihi ve Skryté Mlžné vesnici, takže tu nebyla, když se stala ta pohroma." Významně se na Sarutobiho podíval. "Hm, chápu." Pokývnul hlavou a pak se obrátil na děvče: "Kolik ti je?" "11 let," píplo, pak se trochu vzpamatovalo a dodalo: "ale mám už základní dovednosti studenta akdemie a ráda bych se stala genninem." "Dobře." Usmál se, "Kawaro, nebude nejlepší, když se svět dozví, že přežilo více lidí ze Sasukeho klanu. Její existence by se měla udržet v tajnosti. Proto se o ni ode dneška staráš ty!" Potom se znovu zadíval na Kaishu a upřímně pravil: "Je mi opravdu líto co se stalo s tvojí rodinou. Upřímnou soustrast…" Dívka mu na to odpověděla: "Moc vám děkuji, ale prosím nelitujte mě. Já se s tím vším nějak vypořádám! Jsem přece Uchiha!" A pak s nosánkem pěkně nahoru odkráčela za tím mužem, co se o ni má postarat. Hokage se tomu jen pousmál a znovu se ponořil hluboko do svých myšlenek.

Minori Takashi čekala na svého mistra, který měl jako vždy hrozně zpoždění. Sice už si na to dávno zvykla, ale přesto si dneska myslela, že se ukouše nudou. Hatake Kakashi se tentokrát zpozdil víc než kdy jindy. Po dalších asi 20 minutách se konečně objevil. Dívka okamžitě vybuchla: "Co vám to tak trvalo?! Nemohl byste se aspoň trochu snažit přijít včas?! Jestli takhle budete chodit pořád později, tak se vás brzy ani nedočkám!!!" Načuřeně se koukala na svého mistra, pak se uklidnila a řekla: "Dobrý den sensei, ráda vás vidím." Kakashi se usmál a odpověděl: "Děkuji Minori,já tebe také. A máš úplnou pravdu." Znovu se zářivě usmál a dívka na něho nechápavě koukala. "Eh…s čím?" "Že už se nebudeme vídat." "COŽE?!?!" vyjeklo děvče. "Víš, věc se má tak," mistr se usmál, "že dneska jsou genninské zkoušky a mně bude přidělen tým. Takže od teďka už nejsem tvůj sensei." Něvěřícně na něj koukala s pusou dokořán. Pak se zhluboka nadechla a zeptala se: "A co bude se mnou?" "Oficiálně jsi už na úrovni chunnina, takže nebudeš v žádném z nových týmů, kde jsou akorát gennini. Což znamená, že tě hokage-sama přidělí k nějaké skupině dalších chunninů. Budeš mít zajímavější mise." pousmál se, "To jsi přece chtěla, ne?" "To ano, ale nechtěla jsem, aby to bylo takhle." Řeklo děvče smutně. Hatake Kakashi jí jemně chytil za ramena, zadíval se jí do očí a řekl: "Minori Takashi byla jsi skvělou studentkou a vždy budeš, ale život jde dál a ty se musíš naučit pracovat v opravdovém týmu. Sbohem!" Pustil ji a zmizel.

Tori Nasuki stála před ninja akademií a čekala na své kámošky. Když zhodnotila celý den, musela uznat, že se docela vydařil. Ráno vstala oproti jiným dnům pořádně vyspalá a zkoušku zvládla skvěle jako ostatně všichni až na toho chlapce Naruta. Chudáček! Pomyslela si. Já bych asi dopadla stejně jako on, nebýt toho že jsem díky svému kekkei genkai předevčírem viděla, jak se učitelé domluvili na tom, že letos budeme muset, abychom splnili zkoušku, vytvořit vlastního klona. Zrovna to mi nešlo, ale jakmile jsem se o tom dozvěděla, začala jsem pořádně trénovat, až jsem to nakonec zvládla celkem obstojně. Někdy člověk vážně musí poděkovat svým schopnostem. Je prima, že dokážu vidět věci, které se stanou za dvě minuty. V podstatě se tedy informace nedovím kdovíjak brzo, ale vzhledem k tomu, že jejich rozhodnutí padlo už předevčírem, jsem měla dost času na trénink. Tori se pousmála a koukala, jak k ní běží její tři kamarádky. Akira jí byla ze všech nejsympatičtější. Do Konohy se přistěhovala před rokem a půl, ale už si tu stačila najít spoustu přátel. Na téhle bláznivé, ale milé a zábavné dívce by jí naprosto nic nevadilo, kdyby nebyla někdy až přehnaně dětská. Jinak jí, ale Tori měla hrozně ráda. Tak spolu čtyři kámošky vyrazily domů.

Večer Konohou otřásla strašná zpráva. Naruto Uzumaki ukradl zakázaný svitek! Všichni z toho byli zděšení. Co to vůbec toho kluka napadlo? Několik ninjů se ho vydalo hledat. Yuni Ewari, která teď byla na cestě domů tomu nemohla uvěřit. Je fakt, že ten chlapec je trochu trhlý, ale něco takového by přece neudělal! Nebo…i kdyby ano, tak aspoň ne z vlastního úsudku. Za tím něco vězí! A ona to zjistí! Naruto jí byl celkem sympatický a tak by mu měla pomoct! Uvažovala. Vůbec neví, kde teď může být, nikdo ho nemůže najít, ale kde jinde se dá tedy schovat líp než v lese? Je tam spousta míst, kde se dá dobře schovat. Otočila se a odhodlaně se rozběhla. Bylo už pozdě večer a tak se docela bála, že ho na tak temném místě nemusí najít. Ale za pokus to stojí! Pomyslela si s úsměvem. Když se dostala do lesa, byl postup složitější. Větve jí šlehaly do tváří a několikrát málem zakopla. Přesto přeze všechno běží dál, rozhodně nenechá kamaráda v nouzi! Ve předu slyší hlasy. Zastavila a schovala se na stromě. Opatrně vykukuje. Na mýtině vidí prát se Iruku a Mizukiho. Něco na sebe křičí, ale z místa kde stojí, to není slyšet. Tak se dál jen pozorně dívá. Teď se tam objevuje Naruto, něco říká a k něvíře použije Kage bunshin no jutsu. Udělat obyčejného klona mu dneska při zkouškách ani trochu nešlo, ale teď vytvořil asi 1000 nefalšovaných stínových klonů a bojuje s Mizukim! Yuni samým rozčílením ztratila rovnováhu a slítla ze stromu.

Všichni se na Shikamara dívali a přemýšleli. Po chvíli ticha se Naruto náhle zvednul, vztyčil palec a řekl: "Dobrá! Vydám se po těch stopách a Sakuru-chan zachráním." (jako obvykle byl plný sebedůvěry) Ostatní se na něj otočili. První se ozval Lee: "To nemůžeš! Nejdřív bychom měli zajít za hokagem a ovšem mu říct!" "Navíc," připojil se Shikamaru, "nezdá se vám zvláštní, že ten únosce za sebou klidně nechal své otisky bot? Skoro jako by chtěl, aby ho někdo pronásledoval. Může to být past!" Zvednul hlavu. "Neměl bys dělat unáhlená rozhodnutí."

"Ale co Sakura-chan?! Možná právě teď potřebuje naši pomoc!!!" Chlapec zaťal ruce v pěst a přemýšlel. Pak se na všechny usmál a řekl: "Tak fajn! Já se vydám po těch pochybných stopách a vy si můžete jít za bábi Tsunade." Než mu někdo stačil něco odpovědět, byl pryč. "Zatracenej Naruto!" Zaklel Kiba vztekle. "Co se dá dělat…" Vzdychnul Shikamaru, "uděláme tedy, co nám přikázal. Zajdeme za Hokagem!" Všchni se na sebe krátce podívali a vyrazili. Všichni až na Hinatu. Ta tam zůstala zamyšleně stát. Bála se o Naruta a nebyla si jistá, zda je správné nechat ho, aby šel úplně sám. Chvíli tam ještě postávala a pak se rozhodla. Místo, aby pospíchala dohonit ostatní, vyrazila za Narutem.

(mezitím)

Dorazil k jakési uzavřené čtvrti. Nedbal na zákaz vstupu a šel dál. Nechtěl ztrácet ani minutu, když věděl, že jeho růžová kamarádka (s brutálními sklony) je v nebezpečí. Stopy vedli k tomu největšímu domu, jaký kdy viděl. "Tý jo!" Uklouzlo mu. Rychle se podíval, zda ho nikdo neslyšel. Kolem to vypadalo liduprázdně, a přesto tu někdo byl. A ten někdo se schovával v tom velkém baráku před ním a nejspíš s ním byla i jeho přítelkyně. Zhluboka se nadechl a přelezl hradbu, za kterou vyčníval ten majestátní, ale už i značně poničený dům. Obezřetně se rozhlédl a zkoumal, kudy by se dalo dostat dovnitř. Po dlouhém pátrání našel dokořán otevřené dveře, kterých si předtím nevšimnul (nic zvláštního). Jsem to taky hlupák! Pomyslel si a přemýšlel. Měl by jít dovnitř pátrat po Sakuře, ale dokonce i jemu přišlo zvláštní, že její únosce nechává otevřeno. Z jeho uvažování ho vytrhl výkřik. Byl to dívčí hlas! Naruto už ani neváhal a vběhl dveřmi do dlouhé tmavé chodby.

Probrala se se svázanýma rukama a nohama v malém prázdném pokoji se zabedněnými okny. Tu místnost viděla poprvé v životě, ale něco jí říkalo, že je stále v Konoze. Přemýšlela: Ten hlas co slyšela. Patřil Sasukemu! Tím si byla naprosto jistá, není možné, aby ho nepoznala. Ovšem, proč se vrátil do Konohy? A proč jí unesl? Co s ní chce dělat? Kde vlastně vůbec je? V hlavě jí vířila spousta otázek a ona na si na ně neuměla odpovědět. Vzdychla. Dost ji štvalo, že je svázaná. Takže, použila svou neuvěřitelnou sílu a provaz na rukou roztrhla (až moc lehce). Poté si rozvázala i ten na nohou a postavila se. Protáhla si všechny své končetiny, marnivě prohrábla vlasy a vydala se ke dveřím zjistit, zda jsou odemčené. K jejímu velkému překvapení byli. "Zvláštní." Zašeptala. Pak ovšem pokrčila rameny a v duchu si řekla: No a co? Kdyby byli zamčené, tak bych je vyrazila. Takhle se aspoň nemusím namáhat. Pohodila hlavou, obezřetně se rozhlédla po chodbě, do které vešla a pak se vydala doprava, kde viděla světlo.

Tiše se plížila, dokud nedošla k místnosti, ze které se linula mihotavá záře. Dveře byli pootevřené. Nakoukla dovnitř a spatřila pokoj, o kterém by řekla, že je obývák. Nalevo plápolal oheň v krbu. Otočila hlavu doprava a spatřila jeho! Díval se jí přímo do očí a pak řekl chladným hlasem: "Tak si se konečně probrala?" Sakura na něj zírala a malátně vešla dovnitř. "Sasuke…" Zašeptala. "Sasuke!!!" Výraz jí ztvrdl. "Proč jsi tady? Co je tohle za místo? A co po mně chceš?!" Zhluboka dýchala. "No no, slečna se nám naštvala." Ušklíbl se, ale jeho výraz se jinak nezměnil (nic zvláštního). "Jsme v Listové, v bývalém sídle Uchihů. Vrátil jsem se, abych po smrti svého bratra dokončil své plány. Mezi ně patří obnovit můj klan. Proto tě žádám, staň se mou ženou." Domluvil a Sakura na něj chvíli nevěřícně zírala, ale po chvilce zaťala pěst, kolem ní byla vidět chakra. Zatínala zuby vzteky. "P-proč si myslíš, že se jí budu chtít stát? Po tom všem? Co jsi nám udělal? Co jsi mně řekl tehdy v noci? Jak jsi vůbec mohl přijít na něco takového?" Zakřičela se slzami v očích, ruce zaťaté v pěst. On se na ni však dál koukal těma svýma chladnýma očima a klidně odpověděl: "Řeknu ti jak. Ty mě totiž stále miluješ." Zadíval se na ni a odešel z pokoje. Chakra kolem Sakury zmizela. Padla na kolena, obličej si schovala do dlaní. Nastalo ticho. Tíživé ticho a ona nevěděla, co má dělat…

(mezitím v Konoze)

Když Sakura nedorazila na sraz, Naruto a Sai se šli podívat k ní domů, co s ní je. Tam našli akorát její rodinu, která jim řekla, že už dávno odešla. Začali být nervózní. Domluvili se s ostatními přáteli a vysvětlili jim situaci (při čemž parádně namíchli Ino, když se zmínili o jejich plánu). Spolu po ní pátrali ve vesnici. Ptali se různých lidí, ale nikdo ji neviděl. Pak, ovšem narazili na jednoho člověka, který tvrdil, že ji spatřil, jak zahýbá za jeden roh. Šli se tam podívat. Byla to vlastně celkem dobrá zkratka k Ininu květinářství. Problémem však bylo, že vedla opuštěnou uličkou, plnou neobydlených baráků. Z rozjímání je vytrhlo Leeho zvolání: "Hele, já asi něco našel!" Všichni k němu běželi. U vchodu do jednoho z domů byli vidět stopy. Začali je zkoumat. "Tyhle jsou Sakuřiny!" Prohlásila Ino: "Dala jsem jí minulý rok k narozkám boty a jsem si jistá, že ty otisky jsou jejich!" "Dobře," řekl Shikamaru, "zjistili jsme, kde se Saku naposledy nacházela, ale otázkou zůstává: Čí jsou ty druhé stopy?"

Jednoho deštivého a vůbec ne krásného dne se Sasuke tajně vrátil do Skryté Listové. Když si zkontroloval, že ho nikdo nespatřil, vyndal si svůj úkolníček. Jelikož měl spoustu nesmírně důležitých věcí, které si on prostě zapamatovat nemohl.

Stát se ninjou - splněno
Ublížit svým přátelům - splněno
Stát se silnějším - splněno
Zabít Itachiho - splněno
Obnovit svůj klan

Mladý Uchiha začal nahlas přemýšlet. "Hm, aby byl nějaký klan…" Nasadil výraz, o kterém si myslel, že vypadá vážně. "…musí být rodina a abych já mohl mít rodinu, musím…" Jeho obličej značně pobledl. "…si najít holku!" Po tomto hrozném zjištění se snažil tvářit, co nejotráveněji. "Hm." Vzdychne: "Už jsem, jak ten Deidara." Chvíli se jen tak mračil a pak ho osvítil nápad. Znuděně se zvedl a vydal se hlouběji do Konohy.

(u Sakury doma)
Po té co ráno vstala a nasnídala se, běžela na sraz se Saiem a Narutem. Včera se vrátili z mise a tak jim Tsunade dala pár dní volna. Chtěla ho využít k tréninku svých lékařských schopností, Uzumaki ji však přemluvil, ať podniknou něco zábavnějšího. Nebo lépe řečeno, zábavnějšího pro něho. Jelikož Naruto do všeho rád strká nos, chtěl někoho z Listové špehovat. Saiovi to bylo celkem jedno, ale Sakuře se to vůbec nelíbilo. Jenže by to nebyl Naruto, aby ji nepřemluvil. Zkrátka a řečeno za špehovaný objekt zvolil Yamanaku Ino. Sakura se už nemohla dočkat, až ji načapá při kdoví jakých věcech. Měli se sejít u Inina květinářství. Už jí zbývalo jen zahnout za roh a bude tam. Bohužel nepočítala s tím, že jí popadnou něčí silné ruce, zacpou pusu a odtáhnou do dveří jednoho neobydleného baráku. Docela nebo vlastně hodně, ji to naštvalo. Takže použila svoji obrovskou (často i brutální) sílu, dotyčnému se vymanila ze sevření a jednu mu vrazila. V mžiku však ucítila na krku ostří meče. Osoba stála za ní. Tak rychle… Pomyslela si Sakura. "To mi je, ale přátelské přivítání." Uslyšela chladný, ale jí tak známý hlas. Ucítila bolest ve spánku a pak už byla jen tma…